Paradoxně se tak stalo právě v době, kdy jsem se vymezoval vůči pohledu Mariana Kechlibara a Davida Petrly, kteří tuto situaci víceméně předvídali a najednou jsem to já, kdo by musel velmi krkolomně rekonstruovat střípky, aby zapadaly do mých předpokladů. Ne, dělat to nebudu, protože ctím zkoušku realitou. Předpoklady můžu mít jakékoliv a mohu používat libovolné úhly pohledu, ale pokud realita ukáže něco jiného, je nejvyšší čas předpoklady opustit a přizpůsobit se skutečnosti.

Takže… Ukrajina spustila u Charkova ofenzívu, která měla za následek takřka úplně vyklizení charkovské oblasti včetně města Izjum, které tvoří strategicky důležitý uzel. Na ruském internetu to bylo velmi zlobně komentováno, protože to byla značná porážka a jak vidno, Rusové nejsou zase tak zblblí propagandou (jak se nám tady říká), aby si nedokázali udělat obrázek, co se děje.

Předevčírem upozornil na jednu důležitou věc. Pokud si chceme přečíst nějakou analýzu bojů, pokud chceme vidět mapky, pokud se chceme nechat poučit, jak se vlastně taková válka dneska vede, tak musíme takřka výhradně na proruské weby. Tam není problém najít vojenské analytiky, kteří různým způsobem komentují průběh bojů. Dodají mapky, přehledy, argumenty. Ale pokud bychom chtěli najít podobnou analýzu z ukrajinského a západního pohledu, tak od všech analytiků dostaneme jen obecnou hlášku, že Rusové jsou ožralí, neschopní, mají velké ztráty a prohrají. Bez dalšího vysvětlování.

Hele… já jednoho takového analytika našel. Jmenuje se Jan Ludvík, slyšel jsem ho v úterý u Zity Senkové v pořadu „Jak to vidí.“ Pokud jsem to správně pochopil, tak učí na stejné škole jako Švihlíková a zdá se, že fakulta si umí vybírat lidi. Poslechl jsem si celý pořad, promyslel jsem si to a teď tu pro vás mám Vidlácký pohled na ukrajinské události posledních dní.

Ukrajina je schopná podél fronty dlouhé 2000 km rychleji přesouvat zálohy, protože to prostě umožňuje tamní silniční a železniční síť. Rusové jsou na tom hůř, přesuny jejich jednotek prostě trvají déle. Fronta připomíná svým tvarem písmeno L a Rusové ho „objížďějí“ z té delší strany. Zároveň jsou více omezeni stavem a provedením silniční i železniční sítě.

Rusko se od začátku staví k válce na Ukrajině jako k takové větší Sýrii. Je to prostě zahraniční intervence. Sice poněkud přerostlá intervence, ale z ruského pohledu to prostě nemá být válka. Lidé se mají doma bavit, chodit v klidu do práce, jezdit na dovolenou a všechno má odbojovat armáda profesionálů, dobrovolníků a místních. V Rusku samotném to nemá vypadat jako za Druhé světové.

Rusko má na Ukrajině o dost méně vojáků než Ukrajina samotná. Jestliže je pro Rusko celá válka „jen“ zahraniční intervencí, tak na Ukrajině jde o plnohodnotnou válku celého národa a rozhoduje se v ní o fyzickém bytí a nebytí celého tamního režimu.

Já už delší dobu tvrdím, že Rusko dělá, co dělat chce. Že prostě na Ukrajině zapálilo válečný požár a nechává v něm hořet ukrajinské životy a miliardy peněz. Ukrajinskou převahu v lidské síle vyrovnává svou převahou v dělostřelectvu. Svým způsobem není ani tak zajímavé, že elitní ukrajinské jednotky prorazily frontu bráněnou malým počtem mobilizovaných branců LLR, ale zajímavé je, že to Ukrajinci udělali až teď a ještě se dlouhou dobu snažili budit dojem, že k ofenzívě dojde u Chersonu. A navíc u Chersonu skutečně provedli silný útok, ve kterém obětovali velké množství lidí a techniky. Skutečný útok pak Ukrajinci provedli zcela v souladu s taktickými zásadami na nejslabším místě protivníkovy obrany. Pro úspěch tohoto útoku hodně udělali a hodně také obětovali.

Proč na to došlo až teď? Proč to Ukrajinci neudělali před měsícem nebo před dvěma? Rusové jsou přece ožralí a neschopní ne? Proč to přišlo až teď? Protože až teď měli Ukrajinci k dispozici dostatečné zálohy, aby takový útok mohli provést. Možná dokonce mají zálohy ještě větší a budou schopni provést ještě další podobné ofenzívy. Ale až doteď platilo, že Rusové dokázali se svým menším počtem vojáků a větším počtem dělostřelectva vést pomalou pomaličkou ofenzívu. Jinými slovy, Ukrajinci až doteď tak tak drželi vyrovnaný souboj s početně slabším, ale materiálně silnějším nepřítelem. Až v srpnu se začaly síly srovnávat a teď Ukrajinci převážili součty sil ve svůj prospěch.

Úspěšná ukrajinská ofenzíva ukázala v podstatě jedinou skutečně vojenskou věc – že se současnými počty vojáků a techniky už Rusové nemají převahu. Zbytek je propaganda, válečná mlha a vojenská cenzura. Západ prostě dodal zbraně a výcvik, Ukrajina dodala životy a Rusko tyto přípravy v zázemí nedokázalo dostatečně zmařit. Na frontě dlouhé od Užhorodu do Brusele se Ukrajině podařilo zabrat Karlovy Vary a ukázala tím, že oněch 200.000 (?) ruských vojáků a jejich kanóny na tak dlouhé frontě prostě nestačí.

Ukrajina pomocí západní zbraní a mobilizovaných životů dokázala vyrovnat a trochu překonat dosavadní ruskou převahu a Rusko bude muset reagovat. Tak banální to je. Na ruských webech se sborově píše o tom, že při ofenzívě se ozývala víc polština než ukrajinština. Na videích jsou zachyceni i čeští a gruzínští žoldnéři – pozn. redakce Nové republiky)

První ruskou reakci jsme už viděli – vyklizení charkovské oblasti a vytvoření nové linie na řece Oskol. Ukrajina udělala úspěšnou ofenzívu a Rusové se nepokoušeli o boj ani v místech poměrně značného významu. Izjum Ukrajinci obsadili až poměrně dlouho poté, co ho Rusové opustili. Nebojovalo se o něj. To samé se stalo na severu u ruských hranic. Rusové prostě území opustili a s ukrajinskými vojáky se leckde ani nepotkali. Jasně, tam někde mezi tím se bojovalo a slabé ruské jednotky prostě nedokázaly zastavit vysoce mobilní ukrajinské síly, které se manévrováním vyhýbaly dělostřelecké palbě, ale k žádné velké bitvě nedošlo. Rusové za sebou nechali nějaké to vybavení, jsou nějací zajatci, ale většina jednotek se celkem spořádaně stáhla pryč. I z té Balakleji dokázali evakuovat svojí posádku. Zároveň došlo k určitému zkrácení fronty.

Dále už delší dobu víme, že Rusko do oblasti bojů přesouvá nově vytvořená vojenská uskupení. Možná je plánovalo použít na urychlení svého postupu, ale realita zřejmě bude taková, že těmito jednotkami vyrovnají poměr sil, posílí místa, s nedostatečným množstvím vojáků a nedivil bych se, kdyby došlo na další děla a raketomety ze sibiřských skladů.

Skřípání zubů na ruských webech a nikoliv ojedinělé hlasy volající po mobilizaci a přitvrzení (případně po pádu gosudara) pak Putin utnul jedním nočním útokem na ukrajinské elektrárny, které na jeden den zemi zhasly. Dodávky elektřiny se podařilo obnovit a dál útoky zatím nepokračovaly. Rusko prostě předvedlo, že je schopné Ukrajině zničit energetickou soustavu, ruské veřejnosti to (asi) stačilo a od té doby se jede dál, jako by se nechumelilo. U Chersonu se prý Rusové posunuli blíž ke Dněpru, aby do předpolí jejich linie mohla střílet děla a raketomety z druhého břehu, kde nejsou žádné problémy se zásobováním municí. Na Donbasu Rusové dále postupují vpřed svým hlemýždím tempem.

Pokud tedy mohu soudit, Putin se zatím nechystá nějak zásadně přitvrdit. Možná bude muset, protože Ukrajina rozhodně přitvrzuje, ale je také klidně možné, že Rusové mají spočítáno, jak moc sil Ukrajinu takové ofenzíva stojí a mají představu, jestli je tato nová situace reálně ohrožuje. V této chvíli v tom zřejmě zase tak velký problém nevidí, protože jak vidno, stále jaksi nechtějí Ukrajinu poslat do doby kamenné zničením jejich energetické soustavy, což mohou udělat kdykoliv lusknutím prstů.

Podle mě se Putin stále domnívá, že může získat vše, co si předsevzal a já stále považuju za vysoce reálné, že Rusko tuto válku chce rozhodnout jinde než v zákopech na Donbasu. Stále si myslím, že hlavní zbraní v této válce nejsou tanky a děla, ale trubky, kompresorové stanice a tankery. Tuto válku nerozhodne ani ruský útok ani ukrajinský protiútok, ale hospodářská situace v zázemí. Smyslem války je, aby se Ukrajina (a možná i celá Evropa) ekonomicky položila.

Otázkou zůstává, jak velké zálohy si Ukrajina dokázala připravit a jak moc je může nasadit na frontu, aby ještě více zvětšila tlak na méně početné ruské jednotky. Stejnou otázkou je, jestli Rusko může udržet svůj přístup ala Sýrie, zdali nebude muset mobilizovat a udělat ze zahraniční intervence plnohodnotnou národní válku, aby tuto situaci vykompenzovalo. Jedna věc je jasná – pokud ukrajinské síly prorazí frontu, tak to mohou zastavit jen vojáci – děla a technika takovou situaci samy o sobě nespasí. Rusko tedy bude muset především přivést na frontu další lidi. Je schopné to udělat bez mobilizace? Nevím, ale Putin si zatím myslí, že ano.

Průběh událostí v charkovské oblasti také ukazuje, že Rusko sice jede propagandu, že Ukrajinci a Rusové jsou jeden národ, ale z vojenského hlediska jedná generální štáb naprosto chladně a cynicky – tam u Charkova se rozhodli šetřit životy svých vojáků a obětovat tamní proruské civilní obyvatelstvo. Část z těchto lidí sice utekla, ale hodně jich tam také zůstalo. V tomto ohledu se od roku 2014 a 2015 na Donbasu také nic nezměnilo. Ukrajina prostě není Rusko a to ani tam u Doněcku ne. Celá ta válka je politika jako sviň a Doněck i Luhansk jsou jsou jen kameny ve vysoké geopolitické hře.

Kdo mě čtete dlouhodobě, tak víte, že jsem si na ruské straně nikdy nedělal iluze nějakém šetření životů či obraně ideálů. Válka je prostě vůl, každý den v ní umírají mladí lidé důležití pro budoucnost země a umírají zcela neosobně v souladu s válečnou statistikou. Nehledám, kdo je tady hodný a kdo je zlý. Snažím se zjistit, kdo vyhraje a jakou cenu za vítězství zaplatí.

Myslím si, že Rusko zdaleka neřeklo poslední slovo a víc se toho v této válce ještě nestalo, než stalo. Válka se ještě může hodně vyeskalovat a může umřít ještě daleko víc lidí, než už umřelo. Nesdílím představu, že Rusko je už poraženo a stačí jen vytrvat. Ukrajina dočasně změnila na bojišti poměr sil. Ale byl bych hodně opatrný s představou, že Rusko na to už nemá jak reagovat a prostě musí v souladu s přáními Západu prohrát. Proto si myslím, že výsledkem této situace nebude ruská kapitulace, ale eskalace, která pošle do rakví desetitisíce dalších lidí, bude stát miliardy peněz a ještě mnohem víc se toho zničí.

Po devíti měsících nicnedělání a pasivního přihlížení masivnímu nárůstu cen základních energií v České republice se naše vláda zničehonic zavřela do svého kamrlíku, a když z něj vylezla, tak vítězoslavně oznámila, že zachránila občany naší země.

A čím zachránila občany: Tím, že zastropovala ceny elektřiny (6 Kč/kWh) a plynu (3 Kč/kWh) a že mávnutím kouzelného proutku bude vše v pořádku. Skoro to vypadá, že pan předseda vlády na svém předvolebním turné, kde málem dostal od lidí nalískáno, pochopil, že jde do tuhého a že příště už by z Moravy bez úhony na svém zdraví neodjel, a tak se v panice jal nastalý problém bleskurychle, a tedy zcela nekoncepčně, vyřešit. Jak došel právě k těmto částkám, to nám jaksi vysvětlit nedokázal. Osobně bych si troufl odhadnout, že použil vysoce vědeckou metodu olíznutí ukazováčku a řekl „tak třeba 6 a 3 kačky, kluci, co říkáte“. upozorňuje v komentáři Jindřich Rajchl, předseda strany PRO.

Do toho vstoupil pan Stanjura s tvrzením, že nás to bude stát asi 130 miliard, ale že to nikdo neumí spočítat, a hned po něm se vyjádřil pro změnu pan Rakušan s naopak zcela konkrétním odhadem, že elektřina bude v roce 2023 stát 12 Kč/kWh. Příště bych chlapcům doporučoval si před tím, než se postaví před kamery, aspoň trochu sladit notičky. Takhle nám dávají dost jasně najevo, že levá ruka netuší, co dělá pravá.

PR agentura, kterou si stát za desítky miliónů korun najal, je už jistě připravena roztočit propagandistickou mašinerii na plné obrátky a pokusit se přesvědčit českou veřejnost, že problém je vyřešen a že už není důvod jít do ulic. A že každý, kdo tam teď půjde, už je definitivně pouze proruský troll.

Rád bych znal metodiku, na jejímž základě naše vláda stanovila strop plynu na poloviční úrovni než je strop elektřiny. Zatímco elektřinu totiž budeme vyrábět stále za stejnou cenu (cca 0,45 Kč/kWh), tak pokud tady v zimě nebude žádný ruský plyn, tak ten norský, jenž kapacitně nemůže pokrýt evropskou poptávku v topné sezóně, se bude vyvažovat zlatem. Jeho cena překoná všechny rekordy a jednotlivé státy roztočí „bláznivou aukci“, kdy budou ochotny za něj zaplatit jakoukoliv cenu. Jak totiž říká Pavel Janeček – nejdražší kilowatthodina je ta, která vám chybí. Ceny plynu tak prorazí všechny myslitelné rekordy a Stanjurových 130 miliard nám bude stačit asi tak na týden.

Cenový strop = obchodníkův sen. Pokud obchodníci vyrazí na trh s tím, že mohou koupit plyn či elektřinu za jakékoliv peníze, neboť stát jim bude povinen dorovnat rozdíl mezi cenou regulovanou a cenou tržní, tak logicky budou nakupovat cokoliv za jakoukoliv cenu. Nemusí se obávat toho, že něco neprodají. Nemusí se snažit kupovat za co nejmíň, aby je konkurence nevytěsnila. Žádná konkurence nebude – všichni budou prodávat za strop. Což znamená jediné – tržní ceny poletí nahoru a stát se nedoplatí.

Geniální bonmot Slávka Šimka sedí na fialový strop jako zadní část těla na hrnec. Ač si mnoho lidí stále patrně myslí, že státní peníze rostou někde na stromech, realita je poněkud jiná. Jsou to naše peníze, které nám sebere z kapes a následně je pouze přerozděluje. Jinými slovy, vše, co stát uhradí obchodníkům na pokrytí rozdílu mezi regulovanou a tržní cenou, musí vzít z našich kapes. Buď formou daně, nebo formou inflace. Navíc s rekordním úrokem. Tak jen pro ty, kterým to ještě nedošlo – tu slevu si stejně zaplatíme z vlastních kapes.

Bohužel se mi nepodařilo dohledat autora této skvělé anekdoty, kterou náš tisk v souvislosti s oznámením vzniku fialového stropu uveřejnil, ovšem jsem si jist, že kdyby jej někdo třeba na zkoušce u Mirka Ševčíka na VŠE s vážnou tváří zopakoval, tak by vyletěl ze dveří během vteřiny. Ve skutečnosti tomu totiž bude přesně naopak. Někdo totiž bude muset tenhle mejdan zaplatit. A tím někým budeme my. Jak už jsem uvedl výše, bude to buď na daních, nebo ve zvýšené inflaci. Velmi pravděpodobně se bude jednat o kombinaci obou těchto finančních instrumentů. Ceny totiž porostou, stát to bude muset cvakat, a tudíž se masivně zadlužovat a nalévat do systému víc a víc ničím nekrytých peněz. Tedy tvrzení, že fialový strop bude mít pozitivní efekt na snížení inflace v České republice, může vyplodit pouze ekonomikou zcela nepolíbený analfabet. Důvodně se obávám, že tímto analfabetem je náš ministr financí.

Jaký pak bude skutečný efekt fialového stropu? Tržní ceny energií porostou, stát se bude exponenciálně zadlužovat a pokud bude chtít v zimě zajistit z Norska alespoň nějaký plyn pro naši republiku, tak za něj bude nucen zaplatit minimálně to samé, co Německo. Spíše o něco víc. V takový moment bude regulovaná cena 3 Kč/kWh naprosto neudržitelná. Tato situace může mít pouze 3 východiska:

Skutečným řešením by byl odklon domácí spotřeby elektřiny z lipské burzy a její zobchodování za výrobní ceny s přiměřenou marží (za tržní cenu bychom prodávali pouze exportní přebytek), okamžité opuštění zdegradovaného sytému emisních povolenek (ETS) a zajištění dodávek ruského plynu za fixní ceny prostřednictvím Maďarska. Vše lze zrealizovat velmi rychle – avšak pouze za předpokladu, jenž naší vládě fatálně chybí. Tím předpokladem je odvaha. Odvaha upřednostnit zájmy našich občanů před zájmy soudruhů z Bruselu a potažmo z Berlína. Jenže jak řekl poslanec ODS Jan Skopeček – z lipské burzy nemůžeme odejít, protože bychom tím poškodili Německo.

Malá reminiscence na závěr – pamatujete, když Orbán zastropoval ceny pohonných hmot na čerpacích stanicích v Maďarsku, jak to naše vládní koalice i naše servilní média kritizovala, s tím, že se jedná o neudržitelné řešení, jehož důsledkem bude naprostý kolaps dodávek ropy pro maďarské občany? Některé naše deníky tento krok dokonce označily jako „cestu do pekel“. Nevíte, co se od té doby změnilo? Protože najednou – simsalabim – to v naší zemi a s plynem problém není. Naopak nám je totéž řešení servírováno naší vládou i našimi médii jako cesta do ráje. Rád si počkám na to, jak Seznam a podobné provládní plátky spustí podobně drtivou kritiku, kterou častovaly Viktora Orbána, na Petra Fialu. Jen se obávám, aby to nebylo pověstné čekání na Godota. Naše mainstreamová média už totiž zcela otevřeně přijala roli nekritických šiřitelů vládní propagandy. Aneb když dva dělají totéž, není to vždy totéž. To samé, co je v podání Orbána naprostou šíleností, se ve fialovém kabátku zázrakem stává účinným řešením. Pak se ovšem nemůžeme divit, že to u nás vypadá tak, jak to vypadá.